Kdo potřebuje etnomuzikologii?

středa 7. duben 2010 17:55

Kdykoliv má etnomuzikolog vysvětlit, co vlastně dělá, je to potíž. Etnomuzikologie, pokud je vůbec známá obecnému mínění, má totiž pověst vědy o hudbě nějakých ‚eten‘ (od tvaru ‚to etno‘), tj., podle klasické, ač překonané definice, jako věda o hudbě „divochů,“ „Orientálců“ a „lidu“. Etnomuzikolog je proto pro mnoho lidí, zejména těch „prakticky“ založených, sám jedno takové podivné "etno", o němž se dá těžko posoudit, proč by jeho prapodivné libůstky měly být v časech finanční krize placeny z jejich daní. O kolik nám nějaká etnomuzikologie zvýší HDP? Dá se etnomuzikologická teorie patentovat a licence na ni prodat?

Etnomuzikologie má své (skromné) zastoupení i na Akademii věd ČR, která v době, kdy vzniká tento text, vede boj s vládou o financování výzkumu. 3. června 2009 převzal od předsedy AV ČR prof. Jiřího Drahoše pamětní medaili Jana Patočky za své celoživotní zásluhy v humanitních vědách a za propagaci české hudební kultury v zahraničí Bruno Nettl, významný americký etnomuzikolog. Prof. Nettl se proslavil např. výzkumem hudby Černonožců, perské a jihoindické klasické hudby, nebo etnomuzikologickým výzkumem evropské klasické hudby na americkém Středozápadě. Mimo to ale nepřestal nikdy propagovat hudební kulturu své československé vlasti.

Prof. Nettl se narodil r.1930 v Praze do německy mluvící židovské rodiny, česky se naučil od své chůvy a dodnes česky velmi dobře hovoří. Když v roce 1939 musel Brunův otec prof. Paul Nettl (1889–1972) s rodinou uprchnout před nacistickým režimem do USA, přišla česko-slovensko-německo-židovská muzikologie o docenta na pražské německé univerzitě, velkého znalce díla W. A. Mozarta a historie hudby v českých zemích. Hromadný exodus inteligence z válečné Evropy byl mocným impulsem pro rozvoj hudební vědy i etnomuzikologie jako samostatného oboru v USA, z kterých se tak stala země do značné míry určující tón diskuze největšímu okruhu odborníků z celého světa.

K čemu je však takové vědění o hudbě Černonožců dobré? Nejsou aktuální problémy bank, automobilového průmyslu, energetiky, a potažmo luxusních dovolených politiků přece jen důležitější?

Takové vědění může přinejmenším vyprovokovat otázku, proč vlastně nejen Černonožci, ale všechny známé kultury hudbu mají. V jedné ze svých knih o etnomuzikologii a hudbě obecně si právě prof. Nettl povšiml, že ve všech kulturách je hudba především krásnou zbytečností, hrou, nadbytečným luxusem, o němž nelze říct, že uspokojuje základní lidské potřeby (jíst, pít, vylučovat, spát, rozmnožovat se). Bývá spojena s rituály a slavnostmi, ale poskytuje určitý „nadstandard“ i v každodenním životě.

Proč ale studenti našich hudebních akademií cvičí často osm hodin každý den po mnoho let? Proč je někdo ochoten vynaložit tolik nadbytečné energie jen na to, aby zkombinoval čirý zvuk umným a uchu lahodícím (nebo mučícím) způsobem? Jak to, že za vstupenku na koncert nebo techno-party je publikum ochotno obětovat často mnohadenní plat? K čemu je hudba a k čemu je vědění o ní?

Není to tak dávno, kdy se u nás běžně hovořilo o ‚kulturních potřebách pracujícího lidu.‘ ‚Kulturní potřeba‘ - toto zvláštní spojení jakoby na jedné straně uznávalo, že bez určité míry nadbytečného luxusu, kultury, neumí lidé žít, a na druhé straně potřeba jakoby sugerovala jen určitou základní, minimální, „potřebnou“ a povolenou míru tohoto luxusu. Tuto míru měla centrální ideologie tendenci určovat tak, aby kultura nadbytečně (svou „dekadencí“ či „formalismem“) nepodvracela centrální dogma potřeby.

Dnes můžeme pozorovat, že zastánci jiné, velmi rozšířené ideologie, jsou ochotni finančně podporovat umění přesně do té míry, do jaké si na sebe je schopno vydělat samo. Stát se nyní totéž snaží prosadit na AV ČR i na univerzitách, a není náhoda, že to je značně nevýhodné pro obory, které k umění mají nejblíže – dříve patřily mezi tzv. svobodná umění, dnes se jim říká humanitní obory. „Potřebnost“ i takových oborů jako historie, lingvistika, bohemistika, vietnamistika, romistika nebo hudební věda se poměřuje tím, do jaké míry jsou výsledky jejich tvorby převoditelné na peníze, a to pokud možno okamžitě nebo alespoň v horizontu příštího volebního období.

Nu, proč vlastně ne? Podíváme-li se třeba na nedávnou zprávu Rady pro výzkum v uměních a humanitních oborech vlády Velké Británie, dozvíme se, že z každé libry, investované do vědeckého výzkumu v humanitních oborech, má Velká Británie bezprostřední prospěch v hodnotě 10 liber a dlouhodobý prospěch dalších 10-15 liber. To znamená, že z 60,3 milionů liber, které Britská vláda prostřednictvím své agentury investovala v letech 2006-2007 do humanitního výzkumu, měla britská společnost bezprostřední zisk v hodnotě 616.9 milionů liber a během nadcházejících 25 let se očekává další zisk v hodnotě přibližně 1 miliardy liber.

Britský systém výzkumu a vzdělávání má jistě specifika, z nichž některá jsou s našimi těžko srovnatelná, a kromě zřejmých výhod (jako velikost anglofonního trhu) má také spoustu vlastních problémů. Osobní zkušenost mě zatím přesvědčila, že zavedení vysokého a školného diferencovaného podle původu studenta, jakož i hodnocení vědecké práce primárně na základě kvantity, britskému vysokému školství a vědeckému výzkumu spíš výrazně škodí. Nicméně je patrné, že svalit vše na liberalismus by bylo laciné.

Protože zatímco se vulgární neo-liberalismus často projevuje spíš jako Sekta Neviditelné ruky, skutečný liberalismus vedle ní uctívá stále ještě také hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v sobě. Liberalismus neprosazuje jen svobodu podnikání, ale především svobodu myšlení a potažmo svobodu vědeckého bádání a tvorby. Skutečný liberalismus věří, že jen svobodné, kritické myšlení a tvorba (včetně svých „slepých uliček“) mohou vyústit v dlouhodobý prospěch společnosti, a že se tedy vyplácí, i když výsledkem nemusí být penězi vyjádřitelný zisk, a už vůbec ne okamžitý zisk. Mezi levicovým, konzervativním a liberálně-pravicovým názorem nemůže být spor o to, jestli podporovat umění a základní výzkum, ale jen o to, jestli má tato podpora jít především s veřejných nebo soukromých zdrojů. Dotování aplikovaného výzkumu ve firmách ze státních peněz místo toho, aby firmy investovaly ze svého, chtějí-li inovovat, je přesně typ myšlení a jednání, který odlišuje skutečný liberalismus od učení Sekty Neviditelné ruky, a pro který není slovo „tunelování“ příliš silné.

Stále stejná otázka však jakoby zůstávala nezodpovězena: vidíme sice, že i humanitní výzkum má potenciál vydělávat, ale stále není jasné, proč je po něčem na první pohled tak zbytečném taková poptávka. Zmíněná zpráva z Británie k tomu říká, že výzkum, jakožto odborná reflexe kultury, je součástí celého kulturního ekosystému spolu s populární reflexí kultury, vlastní tvorbou (produkcí) a jejím přijímáním (konzumací). Kvalitní, otevřená a dostatečně široká odborná diskuze o kultuře má nejen hodnotu sama o sobě, ale kultivuje i samu kulturu, o níž mluví. Je-li tomu tak, pak to, že i odborná produkce má potenciál vydělávat, se snadno vysvětlí, uvážíme-li, za kolik peněz se produkuje umění a kultura obecně, o jaké peníze a kolik pracovních míst jde nejen např. v Hollywoodu, ale třeba i na Barrandově nebo v pražských divadlech a orchestrech.

Jenže ani to stále neodpovídá na otázku, proč lidé mají ‚kulturní potřeby,‘ za které utrácejí takové prostředky. Za zajímavý považuji vhled u nás nepříliš známého francouzského psychoanalytika Jacquesa Lacana, který ve své teorii (ovlivěn myšlením hegelovského filozofa Kojeva), důsledně oddělil pojmy potřeba (biologická) a touha (psychologická/symbolická).

Podle Lacana není konkrétní lidské jednání určováno potřebou, ale touhou. Předmět potřeby je obecný, předmětem touhy je naopak vždy konkrétní předmět: když máme hlad (potřebu), budeme se muset do jídla nutit, pokud zároveň nebudeme mít na nic konkrétního chuť (touhu) nebo když budeme nuceni uspokojovat naši potřebu něčím, co je nám odporné.

Když to na nás přijde, nestáhneme kalhoty uprostřed ulice abychom uspokojili svou instinktivní potřebu, ale vynaložíme často nesmírné množství „nadbytečné“ energie, abychom tuto potřebu uspokojili v sedě na míse splachovacího záchodu, o samotě, za zavřenými dveřmi toalety a s rolí jemného papíru po ruce. Pokud to stihneme do pražského hotelu Intercontinental, budou nám k tomu vonět růže a z reproduktorů hrát Vivaldi.

Hudba, stejně jako záchodová mísa, jsou kulturní artefakty a zajišťují určitý luxus nad rámec holého přežití. Oba ztělesňují základní rozdíl mezi potřebou a touhou; blíží se esenci předmětu touhy právě do té míry, do jaké jsou z hlediska prosté potřeby přísně vzato „nadbytečné.“ Neděláme to, co pouze potřebujeme, ale po čem toužíme, a zatímco potřeby máme všichni stejné, touhy jsou kulturním jevem. To jen zvulgarizované ideologie, každá podle svého, prezentují některé privilegované touhy jako potřeby a tím se je snaží legitimizovat.

Etnomuzikologie dnes zdůrazňuje, že hudba ztělesněná v konkrétních skladbách a stylech jako předmětech touhy se významně podílí na formování identit, etnických, třídních, náboženských, generačních a dalších. Hudba vyjadřuje – často ambivalentně – společenské postavení svých konzumentů a provozovatelů, ať už státu, soukromého mecenáše, celé komunity nebo jejích částí, které jsou si buď přitažlivé nebo odporné podle svého vkusu (viz Bourdieu: Distinctions). Hudba slouží mimo jiné jako symbol společenského statutu a ovšem také přišívá společensko-libidinózní status svým provozovatelům a konzumentům (např. podle toho, jak se k požívání hudby oblečou a jak se u ní pohybují). K čemu slouží velikost jeleního paroží (kořisti i lovci), oblek na míru od Gucciho, nebo luxusní jachta, k tomu analogicky slouží vlastní symfonický orchestr, televizní hvězda za 100 000 na firemní party nebo stranickém mítingu, jakož i kytara na krku v kombinaci s čírem na hlavě, nebo naopak s výmluvnou pleší.

A o identity, zejména o identitu národní, jde nakonec nejen ve sporu Vládní rady pro vědu a výzkum s Akademií věd, ale i v celé otázce financování vědy a vzdělávání. Jde totiž o to, jestli spíše toužíme po tom, aby byla Česká republika navenek reprezentována národnostními menšinami žádajícími v zahraničí o azyl, silnými řečmi a obnaženým soukromím našich politiků, jestli chceme mít pověst národa xenofobního, nevzdělaného a nekulturního, národa levné, nekvalifikované pracovní síly, jehož elity raději hledají uplatnění jinde, nebo naopak zemí otevřenou, tolerantní, a kulturní, která vábí vědecké a kulturní špičky z celého světa.

Není to jediná podmínka, ale je jisté, že pokud u nás budou profese vědeckého pracovníka a vysokoškolského pedagoga nadále obdařeny pochybnou prestiží a oceněny náležitě podprůměrným platem, těžko můžeme doufat, že se vzdálíme tomu prvnímu a přiblížíme tomu druhému.

 

psáno pro pozastavený magazín Tutti

Jan Chmelarčík

jcherrata20:469.4.2010 20:46:02
ohařK chmel..16:308.4.2010 16:30:38
Jan Chmelarčíkvýzkum/finance14:478.4.2010 14:47:08
Jan Chmelarčíktřešničky14:408.4.2010 14:40:03
Jan Chmelarčíkpolitika - ideologie14:248.4.2010 14:24:43
Jan ChmelarčíkEtno?14:058.4.2010 14:05:18
NULI - NulíčkováMám blízko08:308.4.2010 8:30:32
marekInu, etnomuzikologii08:058.4.2010 8:05:50
Oto JurnečkaNestačila by Muzikologie? Musí to být etno?07:238.4.2010 7:23:39

Počet příspěvků: 9, poslední 9.4.2010 20:46:02 Zobrazuji posledních 9 příspěvků.

Jan Chmelarčík

Jan Chmelarčík

Čína, hudba, čínská hudba

sinolog, etnomuzikolog, hudebník

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Zajímavé články

Co právě čtu

  • Norman Kutcher: Mourning in Imperial China
  • Jacques Lacan: The Other Side of Psychoanalysis

Co právě poslouchám

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky